doprovázení

Duchovní doprovázení neznamená duchovní „vůdcovství“, předkládání pravidel morálky a duchovního života, udílení rad, stanovování návodů a „receptů“. Není ani pouhým nezávazným kamarádským hovorem o životě a víře. Není to krizové poradenství, není to psychoterapie, není to zpověď, není to vyučování ve víře. Bezprostředním účelem duchovního doprovázení není ani „řešení“ problémů, ani se nejedná o posuzování či „potvrzování“ mystických zážitků. Jistě s tím vším má duchovní doprovázení mnoho společného, ale v jádru je o něčem jiném.

Duchovní doprovázení se děje tehdy, když doprovázející asistuje doprovázenému při jeho snaze „číst“ ve svém životě Boží řeč a Boží vedení a postupně tak více a více rozumět své duchovní zkušenosti. Snažím se doprovázet druhé – ne je direktivně vést – na jejich cestě k Bohu a k nalezení plné svobody Božího přítele, jejímiž důležitými aspekty jsou svoboda a přijetí zodpovědnosti za svůj vlastní růst. V duchovním doprovázení nejde na prvním místě o hřích a o rozlišování mezi dobrým a zlým. V duchovním doprovázení jde spíše o to, jak naplnit svůj život a o rozlišování mezi dobrým a správným

Ten, kdo se snaží žít duchovním životem, může časem dojít do bodu, kdy cítí, že by potřeboval některé zkušenosti prodiskutovat, na něco se zeptat, některé záležitosti víry sdílet. Na prvním místě je naším Učitelem, Doprovázejícím a Vůdcem duchovního života sám Ježíš. Duchovní doprovázení se samozřejmě může dít i skrze různé promluvy kněží, katecheze katechetů či listy Svatého otce a biskupů, protože i takto se nám prosvětluje duchovní cesta, na níž jsme se vydali. Už od počátku církve se ale setkáváme s tím, že naše pokroky v úsilí o křesťanskou dokonalost řešíme i s pomocí konkrétní doprovázející osoby. Takovou osobou může být zpovědník (a často tomu tak bývá), ale i někdo jiný.

Doprovázející především pomáhá rozlišovat. Důležité je slůvko pomáhá, protože konečné rozhodnutí, volba i poznání je na každém člověku. Doprovázející nezná váš život lépe než vy sami ani neví, co je pro vás nejlepší; a to ani přes to, že se snaží být v ustavičném „napojení” na Ducha. Doprovázející nerozhoduje za doprovázeného, ale pomáhá odkrýt motivy a souvislosti, aby se doprovázený mohl co nejsvobodněji, odpovědně a poučeně rozhodnout pro svou cestu. Pomoc zvnějšku může být důležitá tehdy, kdy je třeba vyjasnit situaci, povzbudit nebo upozornit na něco, co doprovázený nevidí. Někdy pomůže jen upozornění, že se jedná o pozitivní proces. Důležité může být i vědomí, že je tady někdo, kdo na mě myslí, je ochoten mi naslouchat a podporuje mě a že nejsem se svým problémem sám.

Doprovázení také naznačuje, že oba mají ochotu jít kus cesty spolu. Kdo chce jít k Bohu „po svém“, tak asi po duchovním doprovázení toužit nebude. Snad časem dojde na to, že „není dobře člověku samotnému“ (srov. Gn 2,18). A proč je pro skutečný duchovní život duchovní doprovázení vhodné? Souvisí to právě s tímto poznáním, že pokud budu žít svůj duchovní život „sám“, tak ho také budu žít „podle svého“. Tento můj životní plán se pak ale může až tragicky lišit od toho, k čemu mne Bůh stvořil, od Božího plánu. Když o svém životě mluvím s druhým, tak sice nemám jistotu, že společně vždy poznáme Boží vůli pro můj život, ale pokud nemluvím s nikým, tak mám jistotu, že ji určitě nepoznám. Člověk totiž potřebuje někoho, kdo mu pomůže vidět sebe a věci také z jiné strany. Ale uznat pohled odlišný od mého vlastního může být těžké a někdy i bolestné. V duchovním doprovázení tedy dovolujeme doprovázejícímu nahlédnout do svého života tak, aby v tomto společném rozhovoru mohlo být naše vidění doplněno pohledem odjinud. A toto společné zamýšlení se nad životem má být také otevřeno Božímu duchu a směřovat k tomu, abychom se snažili podívat na věci Božíma očima. Otevření se druhému člověku je způsob, jak se naučit otevírat se Bohu samotnému, o což nakonec ve skutečnosti jde. Někdy se tak může duchovní doprovázení jevit těžším než přistupování ke svaté zpovědi. Ve zpovědi sice vyznáváme své hříchy, a to také není zrovna lehké, ale v duchovním doprovázení je třeba odhalit mnohem více – své touhy, pocity, zklamání, uvažování, své cíle a motivace... Někdy už samotné vyslovení těchto věcí nahlas je takovým duchovním krokem vpřed, že ani není třeba, aby doprovázející cokoliv dodával.

Doprovázený byl měl být zdravý především po psychické stránce, případně mít zvládnuté své onemocnění a být si vědom svých omezení. Duchovní doprovázení není psychoterapie natož psychiatrická pomoc. Samozřejmě nemocní nejsou z duchovní roviny světa diskvalifikovaní, ale doprovázející by měl vědět o těchto vašich trápeních, aby vám nějakou myšlenkou zbytečně neublížil.

Důležitým faktorem duchovního doprovázení je důvěra – nebudeme-li se chtít otevřít, doprovázející s tím nic neudělá. Na druhou stranu to klade požadavky právě na doprovázejícího, aby vytvořil atmosféru lásky, laskavosti a přijetí, atmosféru, která zahání strach a dokáže budovat, povzbuzovat a vyhojovat vnitřní zranění.

Pokora, která je pravdivým přiznáním skutečnosti, je dalším důležitým faktorem – kdybychom nebyli ochotni přiznat si své nedostatky (protože pokora nic nepřidává...) i své klady (protože pokora nic neubírá...), pak ztrácíme oba čas. Vždyť jak mohu něco změnit k lepšímu – odstranit chybu, když ji nechci vidět...?

Cílem duchovního doprovázení je společenství s Bohem; je zakotveno na půdě křesťanství, pracuje s nástroji, které křesťanství nabízí, ať už jsou to svátosti, modlitba… proto příslušnost k jiné denominaci nevidím (minimálně na počátku) jako problém. I přesto všechno může být dle mého duchovní doprovázení místem setkání i pro člověka, který neartikuluje svoji víru. Kritérium duchovního doprovázení je pro mě především v tom, že se nedoprovází tam, kde se nepěstuje vnitřní život. Kde není nějaká péče o duchovní život (jakoukoli formou), tam je duchovní doprovázení krajně obtížné, ne-li nemožné. Co je třeba, aby se člověk mohl zapojit do duchovního doprovázení, je osobní emoční zkušenost s Bohem, kterou si uvědomuje a o které je schopen mluvit s doprovázejícím. Málo asi záleží na tom, zda tato zkušenost pochází ze soustředěné modlitby, ignaciánské kontemplace, ze snů, z meditace nebo jakékoli jiné metody modlitby. Ohniskem duchovního doprovázení pro mě je zkušenost, ne názory, a zvláště zkušenost duchovní, tzn. jakákoli zkušenost tajemného Jiného, kterého nazýváme Bohem. Tuto zkušenost nechápu jako ojedinělou událost, ale jako výraz trvalého osobního vztahu, který Bůh navázal s každým z nás. Jsem přesvědčen, že kdo hledá duchovní doprovázení, ten ve svém nitru minimálně zaslechl – možná ještě nejasně a deformovaně – volání, aby povstal ze „spánku“, aby se stal „bdělým člověkem.“

Doprovázení je samozřejmě jiné u lidí, kteří znají pojem Boha a používají ho, a je možné ho i přímo používat v rozhovorech doprovázení. Velmi často se již při prvním rozhovoru vyjasní, zda naše další setkání mohou být v něčem užitečná. Samozřejmě nemohu doprovázet někoho, kdo vyznává např. budhismus nebo islám, protože tomu rozumím málo nebo vůbec. S takovým člověkem rád povedu rozhovory, bude-li o to mít zájem. O doprovázení v takovém případě ale nepůjde, protože dost dobře nevím, kam bych ho doprovodil.

Samotná setkání trvají zpravidla okolo jedné hodiny a zahrnují jak osobní rozhovor založený na vnímavém poslouchání, tak např. společnou modlitbu. Preferovanou podobou je rozhovor tváří v tvář, ale poslední dobou se pro velkou vzdálenost nebo i z jiných důvodů často využívá i možnost vzdáleného spojení přes různé komunikační platformy (Zoom, Teams, Skype…). Může se jednat o jedno setkání, setkání opakované nebo pravidelná setkávání. Dlouhodobé doprovázení se děje buď pravidelným opakováním – jedenkrát za 1 až 2 měsíce nebo nepravidelně v různých časových odstupech. Po vzájemném prvním „poznání“ je vše možné dohodnout na základě přání a potřeb doprovázeného a dohodě s doprovázejícím a není neobvyklé, že se frekvence setkávání v průběhu času i mění. V případě potřeby je možné po čase také společně hledat někoho dalšího, kdo potřebám doprovázeného bude odpovídat lépe.

Nevím, ale pokud to nezkusíme, nebudeme to vědět nikdy. Neexistuje nárok doprovázet ani být doprovázen, na případné spolupráci a její formě je třeba se svobodně dohodnout. Svoboda a otevřenost je nutná i v případě jakýchkoliv otázek nebo vzniklých problémů jak ze strany doprovázeného, tak doprovázejícího. Důležité je přidat klíčovou a zcela zásadní charakteristiku, že hlavním činitelem v procesu duchovního doprovázení není osoba doprovázejícího, ale Bůh sám.

Doprovázení druhých, ať už spektakulárních biblických zástupů nebo nenápadných jednotlivců dneška, je výzvou i k mé vlastní osobní proměně, k hlubokému duchovnímu životu s Mistrem. U něj se učím nejen soucitu a vydanosti druhým, ale také smyslu své služby. Duchovní doprovázení je velmi křehká záležitost, která vyžaduje neustálou vlastní obnovu a reflexi doprovázejícího.

Jsem manžel a otec, pracuji jako manažer a věnuji se mnoha volnočasovým a dobrovolnickým aktivitám. Byl jsem pokřtěn v římskokatolické církvi, kde jako katecheta také mimo jiné doprovázím děti, mladé lidi i dospělé všeho věku k přijetí svátostí. Studuji teologické nauky na KTF UK a absolvoval jsem kurz duchovního doprovázení na CMTF UP.

Jsem přesvědčen, že pro každého z nás je životně důležité, aby měl svůj vlastní skrytý prostor. Vůči tomuto mystickému prostoru druhého, protože je pro něj nezbytným, mám hluboký respekt. Vždy se snažím, abych ho, např. ve své ukvapenosti, nenarušil. Při doprovázení se snažím zaměřovat na to pozitivní – životodárné, protože duchovní doprovázení má z mého pohledu jeden hlavní cíl – abychom dorůstali do plnosti života. „Když se soustředíme na to dobré, aby rostlo dobro, tak to zlé nemá šanci a vlastně samo… mizí... Bůh je Život s velký Ž a zve nás do sebe – do Života.“ (Mikuláš Barré) Věřím, že chce, abychom se na prvním místě soustředili na Jeho lásku, učili se přijímat sami sebe i s těmi limity, jací jsme.